Širokohroté pero, úhel hrotu a stavba psaného listu
- 01Držení pera a sed
- 02Inkousty a ředění
- 03Papír a jeho zrno
- 04Pořadí tahů
- 05Rodiny písma
- 06Zlacení a pigmenty
Palvunteskar je dílenský zápisník o kaligrafii a iluminování rukopisu. Píšeme o tom, co se odehraje mezi rukou, perem a listem papíru dřív, než se objeví hotové písmo: jak se drží násadka, pod jakým úhlem sedí hrot na papíře, proč se inkoust ředí a kdy se naopak nechává hustý, jak zrno papíru mění chování tahu a proč má každý znak pevně dané pořadí tahů.
Texty vznikají jako poznámky z praxe a mají čtenáři posloužit při vlastním cvičení. Nejsou to recenze pomůcek ani prodejní doporučení — spíš popis souvislostí, které se u širokohrotého psaní opakují bez ohledu na to, jaké nářadí má člověk zrovna po ruce.
Rozepsaný list a otevřený kalamář. U širokohrotého pera platí, že tvar tahu vzniká z úhlu hrotu, nikoli ze síly stisku — pero vede ruku po papíře, netlačí do něj.
Postavení ruky, sed a úhel pera
Kaligrafické písmo je do velké míry otázka geometrie. Širokohroté pero má rovnou hranu a šířka tahu se mění podle toho, jaký úhel svírá tato hrana se základní linkou. Když se úhel během psaní nechtěně mění, mění se i poměry tenkých a silných partií a písmo ztrácí soudržnost, i kdyby byly jednotlivé tvary přesné.
Proto se většina cvičení netýká znaků, ale držení. Předloktí spočívá na desce, zápěstí zůstává uvolněné a pohyb vychází z celé paže, ne z prstů. Prsty drží násadku spíš lehce; sevření, které bílí klouby, vede k roztřesené hraně a k rychlé únavě. Deska bývá mírně skloněná, přibližně mezi třiceti a pětačtyřiceti stupni, aby inkoust nestékal ke špičce hrotu a aby oko vidělo list kolmo.
Úhel pera se u jednotlivých písem liší. Přibližně třicet stupňů vyhovuje karolinské minuskuli, plošší nastavení kolem dvaceti stupňů se používá u unciály, strmější kolem čtyřiceti u gotické textury. Nejde o dogma, ale o výchozí bod: každý zvolený úhel se musí udržet po celou stránku, jinak se rozpadne rytmus.
Na co se dívat při rozcvičení
- Rovnoběžné svislice na několik řádků — kontrola, zda se hrana hrotu při tahu neotáčí.
- Řada oblouků v jednom směru, potom v opačném; nerovnoměrná šířka prozradí zatuhlé zápěstí.
- Šachovnice z krátkých tahů pod zvoleným úhlem — ověří stabilitu nastavení.
- Několik řádků čistě rytmických tahů bez významu, aby ruka nabrala tempo dřív než tvary.
Inkousty, jejich ředění a chování na hrotu
Inkoust rozhoduje o tom, jestli tah drží ostrou hranu, nebo se rozpíjí. Sazové inkousty na bázi černi s pojivem dávají sytou, matnou stopu a dobře se ovládají; duběnkové inkousty jsou tekutější, o něco průsvitnější a na papíře postupně tmavnou. Hotové lahvové inkousty bývají nastavené na plnicí pera a pro širokohroté psaní bývají zbytečně řídké.
Ředění je proto běžná součást přípravy, ne nouzové řešení. Přidává se destilovaná nebo alespoň odstátá voda po několika kapkách a mezi jednotlivými kroky se dělá zkušební tah na odřezku téhož papíru, na kterém se bude psát. Správně ředěný inkoust steče z hrotu plynule, drží hranu a po zaschnutí nemá vystouplý okraj.
Množství inkoustu na hrotu je stejně důležité jako jeho hustota. Pero se plní štětcem zboku, ne namáčením do kalamáře — namočený hrot nese přebytek, který se na prvním tahu vylije do kaňky. Při psaní se hladina v zásobníku pravidelně kontroluje; poslední čtvrtina náplně už píše jinak než první.
Příznaky špatně nastavené hustoty
- Tah má rozechvělé okraje a vlásečnice se ztrácejí — inkoust je příliš řídký.
- Pero škrábe a stopa se trhá po několika milimetrech — inkoust je hustý nebo hrot zaschlý.
- Po zaschnutí zůstává lesklá krusta, která praská — příliš mnoho pojiva.
- Barva vysychá výrazně světlejší, než jaká byla mokrá — normální jev, s nímž se počítá už při zkoušce.
Papír, jeho zrno a příprava plochy
Papír je partner pera. Hladce klížený papír nechá hrot klouzat a udrží ostrou hranu, ale odpouští málo: každé zaváhání je vidět. Papír se zřetelným zrnem tah mírně brzdí, což pomáhá při pomalejších písmech, zároveň však rozbíjí nejjemnější vlásečnice. Nasákavý papír bez dostatečného klížení inkoust rozvede do vláken a hrany se rozpijí.
Zrno má také směr. List se ohýbá ochotněji ve směru vláken a v tomtéž směru se po navlhčení víc roztahuje. U jednotlivých cvičných listů je to podružné, u vazby nebo u většího formátu už ne — proto se směr vláken určuje předem, obvykle jemným ohnutím okraje ve dvou směrech a porovnáním odporu.
Než se začne psát, plocha se připravuje. Odmaštění povrchu jemným práškem, položení ochranného listu pod ruku, zkušební tah v rohu, který se později odřízne — drobnosti, které zabrání většině nehod. Pod psací list se vždy vkládá několik listů podložky: tvrdá deska bez měkkého podkladu dělá tah tvrdý a nerovný.
Krátká zkouška před psaním
- Na odřezek udělat plný tah, tenký tah a jeden oblouk.
- Sledovat, zda hrana zůstává ostrá a zda tah po několika vteřinách nevzlíná.
- Zkontrolovat rub listu, jestli inkoust neprosakuje.
- Podle výsledku upravit ředění nebo vyměnit papír, ne přítlak.
Pořadí tahů a rytmus přítlaku
Kaligrafický znak se nekreslí obrysem, ale skládá z tahů v pevném pořadí. To pořadí není libovolné: vyplývá z toho, kterým směrem hrot na papíře drží a kterým směrem by se rozevřel nebo zaryl. Širokohroté pero se v naprosté většině písem vede směrem k sobě a dolů; tahy vzhůru se používají jen tam, kde je stopa tenká a hrot po papíře klouže hranou.
Rytmus je druhá polovina věci. Pravidelné písmo vzniká z opakování stejných mezer, ne ze stejných písmen — mezera uvnitř znaku a mezera mezi znaky mají být vzájemně vyvážené. Proto se cvičí po skupinách: nejdřív svislice v řadě, potom písmena postavená ze svislic, teprve nakonec slova.
Přítlak u širokohrotého pera slouží k tomu, aby obě části hrotu doléhaly stejně, ne k modulaci šířky. Šířku dává úhel a směr. U špičatých per, například u italiky psané pružným hrotem, se naopak přítlak stává hlavním nástrojem a nácvik se posouvá jinam: k plynulému nabíhání a ubírání tlaku v rámci jednoho tahu.
Velké rodiny písma a jejich stavba
Čtyři písma tvoří páteř většiny výuky, protože se od sebe liší v každém podstatném parametru: v úhlu pera, výšce písmene měřené šířkami hrotu, poměru oblouku k svislici i v rytmu mezer. Kdo je zvládne za sebou, projde celou škálou od širokého oblého tvaru po úzký lomený.
Unciála
Písmo širokých, téměř kruhových tvarů bez rozlišení velkých a malých písmen. Píše se plošším úhlem pera, výška bývá kolem tří a půl šířky hrotu, dojem je klidný a rozvážný. Nejtěžší na ní bývá udržet oblouky opravdu kruhové a nesplácnout je do oválu.
Karolinská minuskula
Vyvážené písmo s jasnými dolními a horními dotahy, dobře čitelné i v dlouhém textu. Úhel pera kolem třiceti stupňů, výška obvykle kolem čtyř šířek hrotu. Vyžaduje důslednost v délce dotahů — nerovnoměrné dotahy rozbíjejí řádek víc než drobné nepřesnosti v tělech písmen.
Gotická textura
Úzké, hustě řazené písmo se svislicemi zakončenými lomenými nožkami. Mezery mezi svislicemi bývají zhruba stejně široké jako svislice samy, což dává stránce charakteristickou tkaninovou strukturu. Chyba v jediné mezeře je zde vidět okamžitě.
Italika
Nakloněné písmo s oválnými tvary a plynulými nájezdy, historicky spjaté s rychlým psaním. Klíčem je stálý sklon a jednotný ovál; kdo drží obojí, může postupně zvyšovat tempo, aniž by písmo ztratilo tvar.
Příprava pigmentů a nanášení plátkového zlata
Iluminování začíná mnohem dřív než u barev. Pigment je suchý prášek, který sám o sobě nedrží; teprve pojivo z něj udělá barvu. Klasickým pojivem je arabská guma rozpuštěná ve vodě, k níž se přidává trocha medu pro pružnost. Pigment se s pojivem roztírá na skleněné desce, dokud zrna nepřestanou být cítit pod tloučkem — nedostatečně roztřená barva se na papíře zrní a odlupuje.
Zlato se nanáší na vyvýšený podklad, obvykle na směs sádry, klihu a malého množství barviva, aby bylo vidět, kam se nanáší. Podklad se pokládá po vrstvách, nechá se řádně vyschnout a přebrousí do hladka. Teprve pak se na něj dechne, aby vlhkost aktivovala lepivost, a plátek se přiloží.
Pořadí prací na iluminované stránce
- Rozvržení plochy a lehká předkresba.
- Nanesení a vybroušení podkladu pod zlato.
- Položení plátku, odstranění přebytku a leštění.
- Krycí barevné plochy od nejsvětlejších po nejtmavší.
- Modelace, obrysy a nejjemnější linky.
- Nakonec vlastní text, pokud nebyl napsán jako první podle rozvrhu.
Zlacení je zároveň nejcitlivější část práce na vlhkost a prach. Plocha se během něj nedotýká prsty, plátek se přenáší jen suchým nástrojem a leští se přes hedvábný papír, dokud se nerozsvítí do zrcadlového lesku.
Linkování a sazba psaného textu
Než padne první tah, měl by být list rozvržený. Výška písmene se u širokohrotého pera neměří v milimetrech, ale v šířkách hrotu: hrot se otočí naplocho a nad sebe se položí příslušný počet čtverečků. Tím se rozvrh drží ve stejných proporcích i při změně velikosti pera.
Meziřádkový prostor se odvozuje od délky dotahů. Když jsou horní a dolní dotahy dlouhé, řádky se musí odsadit víc, jinak se do sebe zaklesnou. Okraje se tradičně dělají nesymetrické — vnitřní užší, vnější a spodní širší — protože oko čte sloupec textu jako celek a symetrické okraje působí staticky.
Linky se rýsují velmi lehce tvrdou tužkou nebo se vytlačují tupým hrotem. Vytlačená linka po napsání textu zmizí z pohledu, ale zůstává hmatatelná; tužková linka se gumuje až po úplném zaschnutí inkoustu, jinak se roztírá.
Kontrolní body rozvrhu
- Počet šířek hrotu na výšku písmene je zapsaný, ne odhadovaný.
- Délka řádku odpovídá zhruba padesáti až sedmdesáti znakům včetně mezer.
- Poslední řádek stránky má pod sebou dost místa pro dolní dotahy.
- Nadpisy a iniciály mají vyhrazené místo už v rozvrhu, nedopisují se dodatečně.
Péče o pera, násadky a kalam
Ocelové hroty vydrží dlouho, pokud se po práci vypláchnou vlažnou vodou a otřou do sucha. Zaschlý inkoust v zásobníku mění průtok a časem naruší hranu. Nové hroty bývají chráněné tenkou vrstvou laku, kterou je potřeba před prvním použitím odstranit, jinak inkoust nedrží.
Kalam, tedy pero z rákosu nebo bambusu, se chová jinak. Je měkčí, rychleji se otupí a hrot se pravidelně přiřezává ostrým nožem na rovné čelo se zářezem pro inkoust. Tato pravidelná údržba je součástí psaní: přiříznutý kalam píše zřetelně ostřeji než ten po hodině práce.
Štětce na barvy a zlato se skladují nastojato štětinami vzhůru, nikdy neschnou opřené o hrot. Pigmenty se drží v uzavřených nádobkách a mimo přímé světlo. Kalamáře se po práci zavírají, protože odpařená voda mění hustotu inkoustu ze dne na den víc, než by člověk čekal.
Krátký úklid po práci
- Vypláchnout hrot a osušit, nenechávat ho ležet v nádobce s vodou.
- Zavřít kalamář a zkontrolovat, zda víčko těsní.
- Štětce propláchnout a postavit vzhůru nohama.
- Rozepsané listy proložit čistým papírem, ne skládat na sebe.
Jaké materiály na Palvunteskaru vycházejí
Materiály na těchto stránkách mají podobu delších výkladových textů a praktických přehledů. Vznikají postupně a vždy se drží jednoho okruhu: ruční psaní širokohrotým perem a výzdoba psaného listu. Každý text má stát sám o sobě, aby se dal číst bez znalosti ostatních.
- Poznámky k držení pera, sedu a nastavení úhlu hrotu.
- Popisy chování inkoustů, jejich ředění a zkoušek na konkrétním papíře.
- Výklad vlastností papíru, zrna a přípravy psací plochy.
- Rozbory stavby jednotlivých písem a jejich pořadí tahů.
- Postupy přípravy pigmentů a nanášení plátkového zlata.
- Praktické přehledy k linkování, rozvrhu stránky a údržbě nástrojů.
Stránky neobsahují reklamu, sledování návštěvníků ani prodej. Obsah je pro všechny čtenáře totožný a nemění se podle toho, odkud kdo přichází.
Kontakt na redakci
Máte-li poznámku k některému textu, upřesnění k popsanému postupu nebo dotaz k tématu, napište na adresu [email protected]. Odpovídáme podle časových možností a e-mailová adresa je jediný způsob spojení, který projekt používá.
Podrobněji o záměru a povaze projektu píšeme na stránce O projektu.